Sbohem

20. července 2008 v 20:15 | Ettelwen |  Just done
"Pak tedy...sbohem lásko"

Zachytil odhazovaný svazeček klíčů a ještě se podíval jak sbíhá schody. Dolů nikdy nejezdila výtahem, říkávala že si na těch schodech kompenzuje svou lhostejnost k fyzičce. Už nikdy ty schody sbíhat nebude, mohl by cestou narazit na mnoho bolestivě nádherných vzpomínek. S pomocí "jejích" klíčů si otevřel a vešel do ztichlého bytu.
Sousedům udělali pěkné divadlo, ale na tom mu teď nezáleželo. Potřeboval alespoň prozatím a sám pro sebe vytvořit zdání normálního dne, obvyklého fungování. Pustil nahlas rádio, ne CD, ale rádio. Stanici s reklamou, zprávami, počasím a hlavně živou moderní hudbou. Pootevřel okna, dal vodu potkanovi a zasedl k rýsovacímu prknu. Věrný své zásadě "Špatnou náladu a starosti odplaví hudba, práce a láska v uvedeném pořadí" pokračoval v rozměřování a rýsování plánu točitého schodiště pro budoucí kancelářské centrum.
Běžela co nejrychleji, chtěla být hodně daleko od něj, jako by to mohlo změnit co se stalo, co řekl a co to znamená. Přesto se musela zastavit už o tři patra níž, snad právě kvůli tomu spěchu jí docházel dech. Za osm měsíců, během kterých těch sedm pater scházela několikrát týdně se naučila je zvládnout najednou, ale teď to nešlo. Jakmile se zastavila, pochopila proč.
Do očí se jí natlačily slzy, které tam nahoře tak pracně a razantně zastavila. Potřebovala se zhluboka nadechnout a posbírat síly k dalšímu postupu. Jak tam tak stála měla dojem, že se jí musí podlomit kolena, nejraději by se zhroutila na zem a nechala by slané proudy volně vytékat z očí. Pro svou hrdost si to ale nechtěla dovolit.
Jen na chvilku, na chviličku se opřela a zavřela oči, aby nechala vytéct přebytečnou vlhkost kterou v nich zrovna měla. V tom se otevřely dveře jednoho z bytů.
Vymanévrovala svého pětiměsíčního chlupáče ze dveří a pochválila ho za dobře provedený povel "Sedni". Teprve pak si všimla holky u výtahu. Právě si utírala z brady osamělé slzy a vypadala jako by hodlala co nejrychleji zmizet.
"Čau, hledáš někoho?" nějakým zvláštním způsobem cítila, že tomu vyděšenému stvoření chce pomoci. Kupodivu holka neutekla, jen hodně rychle zavrtěla hlavou a zadívala se na štěně.
"Přestěhuješ se až vyroste?"
Málem ji neslyšela.
"Ne, neplánuju to."
"Bude potřebovat hodně místa."
To už bylo řečeno s dávkou rozhodnosti a věrohodně.
"Ty rozumíš psům? A nechceš se projít?"
Vzala ji s sebou do parku, musela uznat že o psech toho ví hodně. Jak spolu šly a mluvily, dozvěděla se, že "se právě rozešla s někým z domu, ale ne, toho určitě neznáš" a došlo jí to.
To musí být Ondrova Andy. Měl pravdu, budila dojem křehkosti, byla jako porcelánová panenka z vitríny. Rádoby přísně stažené vlasy nemohly vyvážit bílou pleť a skoro průsvitně modré oči. Obvykle snad chodila zpříma, teď ale její zlomenou víru představoval pohled zarytý do pěšiny pod nohama a ruce v kapsách. Kámen by se nad ní ustrnul, ale Klára nemohla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 branwen branwen | Web | 18. ledna 2009 v 22:46 | Reagovat

konec by nebyl? ^_^ zaujalo mě to...

2 Ettelwen Ettelwen | Web | 21. ledna 2009 v 21:21 | Reagovat

možná mě jednou napadne, ale zatím..ne :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama